milton-glaser-400x635.jpg

© Michael Somoroff

Milton Glaser

Spojené státy

"Pokud jde o papír, lidé si spojují autentičnost s hmatovým vjemem.“

Milton Glaser je pravděpodobně nejznámějším grafickým designérem Spojených států. Je znám svým logem I ♥ NY a plakátem Boba Dylana z roku 1967. V mládí Glaser studoval u malíře Giorgio Morandiho v Bologně. Po návratu do Spojených států v roce 1954 založil spolu se Seymourem Chwastem studio Push Pin. V roce 1968 spolu s Clayem Felkerem vytvořil časopis New York Magazine. V roce 1974 si otevřel vlastní agenturu, Milton Glaser, Inc., a od té doby vytváří ohromující design, ilustrace, publikace a plakáty. Dostalo se pocty ve formě samostatných výstav v Muzeu moderního umění a v Georges Pompidou centru. Od roku 1975 je členem AGI (Alliance Graphique Internationale). V roce 2009 se stal prvním grafickým designérem, který získal ocenění Národní medaile za umění. Dnes je považován za jednoho z nejvýřečnějších zastánců etické dimenze designu.

Milton Glaser je vždy tím nejvyšším člověkem v místnosti. I když se při hovoru s vámi posadí, vypadá jako obr. Dominuje situaci nejen svou fyzickou velikostí, ale také svými vznosnými myšlenkami. Konverzace s ním o jeho práci se pravděpodobně promění v rozhovor o povaze reality nebo o stavu světa. Když ho člověk poslouchá, nabude dojmu, že grafický design je odvětvím filozofie.

I když devadesát procent jeho práce skončí v takzvaně v rovině – vytištěno na papíře – jeho designová řešení jsou výsledkem procesu tázání, který zkoumá i několik dalších dimenzí – historickou, sociální, politickou, etickou a kulturní sféru. „Ale neexistuje nic absolutního,“ říká. „Zjištění, že na nic neexistuje definitivní odpověď, mě inspiruje k vytváření nových forem.“

Dnes nové formy, které Milton Glaser, zahrnují rebranding Bhútánského království – ano, Bhútánu, toho státu v Himalájích; plakáty pro poslední řadu televizního seriálu Madmen; knihu s názvem „The Design of Dissent: Socially and Politically Driven Graphics“; nové obaly pro populární Brooklynský pivovar; a kontroverzní kampaň rebrandingu hnutí na ochranu klimatu.

Maskovaný filozof Milton Glaser není poustevník. Ve zralém věku 86 let je angažovanost v politice stále jednou z jeho priorit.


 

Véronique Vienne

 

Notebook_Glaser.jpg

Interview

Véronique Vienne:
Tištené materiály jsou vaším životem a prací, ale do telefonu jste mi řekl, že máte pochybnosti o roli papíru v digitálním věku. Můžete to vysvětlit?

Milton Glaser:

Ano, pokud jde o papír, nebo vlastně spíš o tradiční knihy, chci si také přihřát svou polívčičku. Žijeme v éře, kdy musíme přestat tisknout knihy, které jen sedí na polici, aniž by je kdo četl. V nejlepším případě je kniha přečtena jednou a pak odložena a nikdo se na ni už nikdy nepovídá. V každém domě, který znám, včetně toho mého, jsou tisíce knih, police za policí, hromady knih, které jen zabírají místo.

Ale lidé své knížky milují!

Netvrdím, že máme knihy pálit! Já se jen zasazuji za to, abychom většinu z nich přestali vyrábět. V naší éře máme jiné prostředky, jak vzájemně sdílet své poznatky. Můžeme to dělat elektronicky.

Ne, já říkám, že knihu je nutné koncepčně pozměnit.

Knihy dnes musejí vypadat jako umělecká díla. Musejí bezprostředně předávat zkušenosti, jako obrazy. Na jeden obraz se můžete dívat celý život a nikdy vás neomrzí: může navždy zůstat zdrojem potěšení, poznání a informací. Podobně by to mělo být s knihami: nemělo by být nutné je číst, abyste si je užili. Představte si knihu, kterou můžete nechat otevřenou na stole, knihu, jejíž hlavní funkcí je být prohlížena, která je určena k listování a k hraní a která vás nikdy nepřestane uspokojovat.

Můžete mi dát nějaký příklad?

Nějakým podivným řízením osudu se na mě nedávno obrátil slavný spisovatel a novinář Joshua Prager a dal mi příležitost mou teorii otestovat. Původně chtěl, abych navrhl knihu inspiračních citátů s jedním citátem pro každé narozeniny, od jednoho roku až do stovky. Přesvědčil jsem ho, aby knihu přetransformoval do něčeho, co vypadá jako kniha, ale je to zčásti skulptura, zčásti poezie, zčásti antologie a zčásti umělecké dílo. Jsem pevně přesvědčen, že knihy nejsou jen ke četní.

Kniha citátů, kterou jsem vytvořil, je místem, kde se setkávají příběh, forma a barvy – její strany se postupně ztmavují, a to jak horizontálně, tak vertikálně. Jak knihou listujete, barvy přecházejí od pastelových po temné tóny modré a zelené. Ještě jsem nevybral papír. Ale už teď vím, že by měl být matný, ale zároveň mít dostatečný jas, aby podtrhl jemné přechody barev.

Chápete tedy zánik tradiční knihy jako pozitivní výsledek digitálního věku?

Neznáme ještě důsledky, které všechny tyto změny přinesou. Elektronická zařízení mění náš vztah ke knihám, ale také k přátelům, kolegům a rodině. Budeme si možná muset počkat ještě dlouho, než zjistíme, jak digitální svět ovlivnil naši kulturu. Zatím jen víme, že má vliv – a to kladný i záporný!

Glaser's notebookTitle - Post / Past
Designer - Milton Glaser
Date published - 2014
Client - Hermitage Museum

A ovlivnil digitální design i vaši práci?

Samozřejmě. Jedním z mých oblíbených plakátů je digitální obrázek, který jsem nedávno pořídil pro petrohradskou Ermitáž. Podařilo se mi na povrch papíru nanést několik vizuálních vrstev, zhruba deset. Ale nepostupoval jsem systematicky. Naopak. Počítač mi umožnil hrát si a tvořit osobitě. Takže jsem vytvořil vzor, který jsem překryl mřížkou. Podle nálady jsem mřížku měnil a pak přidal další vzor. Později jsem zmírnil intenzitu některých barev a jiné jsem naopak zintenzivnil. A tak dále.

Mým cílem bylo udělat z papíru něco více než jen plochou strukturu. Chtěl jsem posouvat hranice papíru. Mohl jsem to dělat donekonečna. Skutečnou otázkou v této digitální hře je, jak poznáte, že máte hotovi? Kdy přestanete?

A kdy jste přestal vy?

Hranicemi zadání jsou hranice papíru. Ale existují i vaše vlastní potřeby a potřeby publika. Abych řekl pravdu, mohl jsem přestat dříve – nebo naopak přidat deset dalších vrstev.

Máte pocit, že je možné vyjít za hranice dvojrozměrného omezení tištěných materiálů.

Řekněme si to narovinu: stále více se stírá rozdíl mezi digitálním a analogickým. Já mám stále větší problém poznat, co je co. Vezměte si například mou práci. Kromě ilustrací, plakátů a knih jsem navrhl obaly, systémy značení, loga, fonty, časopisy, interiéry, a dokonce i produkty – ale stále nejsem schopen rozlišit dvoj- a troj-rozměrný design. Pro mě je to všechno součást stejné iluze. V zásadě nevěřím, že existuje absolutní realita. To, čemu říkáme realita, je představa vytvořená v našem mozku. 

Ale nesouhlasil byste, že obrázky vytištěné na papíře jsou „reálnější“, než když si je prohlížíme na obrazovce?

Lidé si spojují autentičnost – realitu – s hmatem. Panuje představa, že pokud si na něco můžete sáhnout, je to skutečné. Proto také to, co je vytištěno na hrubém papíře, na papíře, který má hmatatelnou strukturu, lidem připadá „skutečnější“ než něco, co je vytištěno na hladkém a lesklém papíře nebo něco, co se zobrazuje na rozzářené obrazovce.  

Zároveň je však otázka autentičnosti ošidná. Nádherně vytištěné, podepsané a autorizované reprodukce mého známého plakátu s Dylanem jsou mnohem méně „autentické“ než plakát, který byl součástí alba Největší hity Boba Dylana z roku 1967. Upřímně, nový plakát vypadá mnohem lépe a mnohem jasněji než ten původní, vytištěný na levném papíře. Ale je mnohem méně cenný, protože to „není ta skutečná věc“.

Ale pro mě má otázka hmatu a autentičnosti více co do činění s rukou než s papírem.

Co tím myslíte? 

Pro mě je primární otázkou v digitální éře vztah mezi rukou a procesem designu. Stále méně designérů kreslí rukou, a to je obrovská ztráta. Už nevyvářejí koncepty alternativních tvarů, protože najdou hotové obrázky on-line. Z mého pohledu pouze „nacházejí“ designová řešení, namísto toho, aby je vytvářeli.

Ale i Picasso říkal „já nehledám, já nacházím“.

Vždyť Picasso neustále kreslil! Kreslení není o vytváření vyobrazení, ale o rozšiřování pozornosti. Pokud něco kreslíte, stáváte se pozorným. Tak začnete rozumět světu. Kreslení je o chápání. A protože ruka modifikovaným mozkem – nikoliv pouze prodloužením mozku – kreslení rukou je kreslení částí mozku.

Pro mě je to to nejúžasnější setkání: hrubý povrch – papír – který přijímá stopu psacího nástroje. Pro designéra je to zásadní setkání.