Kati Korpijaakko
Finsko
„Lepší, těžší a lesklejší papír byla ta největší odměna.“
Finská redakční návrhářka Kati Korpijaakko se těší velkému obdivu uměleckých ředitelů časopisů pro svůj silný cit pro design v duchu skandinávské modernistické tradice. Ve Finsku působila pro časopis VIKKO. V 70. letech se však vydala do Spojených států. Po deseti letech řízení menších časopisů, jako jsou Art News a New Jersey Monthly, se jí podařilo získat místo v prestižním feministickém měsíčníku Ms. Magazine, kde projevila svůj talent pro typografii a přilákala pozornost talentových skautů z vydavatelství Condé Nast Publications. V letech 1983 až 1988 působila v Mademoiselle, v letech 1988 až 1998 v Glamour a v letech 1998 až 2004 v Self – třech časopisech o módě životním stylu vydávaných ve více než milionovém nákladu. Nyní po část roku žije ve Finsku a druhou část tráví v USA. Buduje si kariéru jako soudobá umělkyně pracující se smíšenými médii, mimo jiné s vlákninou, celulózou, voskem a keramikou.
Kati Korpijaakko si pamatuje dobu, kdy práce ředitele časopisu znamenala, že celý den pracujete s papírem. V té době redakční designéři používali hmat v každém kroku procesu: při hodnocení kvality fotografických tisků, při práci s objemnými tiskařskými bloky, při rychlém načrtávání obrázků, při navrhování rozvržení stránek, při ořezu obrázků, při vkládání nadpisů nebo při kontrole obtahů z tisku. „Naše ruce měly pořád co na práci,“ vzpomíná si. „A papír ležel všude, na všech površích, na každém stole, v každé zásuvce.“ Narodila se ve Finsku, zemi, která je jedním z největších producentů papíru v Evropě, takže vyrostla mezi papírnami. V místě, odkud pochází, lidé znají všechny vedlejší produkty dřevařského a papírenského průmyslu. Znají papír tak, jako Francouzi znají víno. A Kati Korpijaakko není výjimkou. Když měla na starost design časopisů Mademoiselle a Glamour v New Yorku, neustále žádala výrobní oddělení, aby kupovalo kvalitnější papír z Finska. „Prestiž módního časopisu je úzce spojena s jasem papíru, na němž je vytištěn,“ říká. „Čím zářivější, tím lepší.“ Spolu se zlepšujícím se prodejem jejích časopisů se zlepšovala i kvalita papíru. Pro Kati Korpijaakko byl lepší, těžší a lesklejší papír největší odměnou za dobré výsledky jejích časopisů v trafikách.
Dnes v letních měsících ve Finsku, daleko od třpytivé scény newyorských časopisů, pracuje jako umělkyně. A papír je její oblíbené médium. Jejím hlavním zdrojem inspirace je však teď příroda. Tam, v tichém ateliéru na kopci, v odlehlé oblasti kraje podél hranice s Ruskem, vytváří trojrozměrné koláže ze směsí povrchů i technik. Navrhuje osvětlovací tělesa, vázy a papírové sochy. „Moje dnešní práce je mnohem osobnější než práce uměleckého ředitele. Ale když se nad tím zamyslím, ony byly ty rozvrhy stránek, co jsem tehdy dělala, také velmi osobní.“
Véronique Vienne
Interview
Véronique Vienne:
You Působila jste jako umělecká ředitelka v časopisech v době „před“ počítači, ale také po jejich nástupu. Jak jste se vyrovnala s přechodem do digitálního věku ?
Kati Korpijaakko:
V době „předpočítačové“ jsme pracovali s papírovými kolážemi. V používání této techniky nás povzbuzoval legendární redakční ředitel Alexander Liberman, ruský tiskař a sochař, který dohlížel na design všech časopisů v Condé Nast Publications. Někteří umělečtí ředitelé s kolážemi pracovali neradi, ale já jsem k nim nepatřila. Trvalo mi, než jsem si tu práci osvojila, ale časem jsem v ní byla dobrá. Pamatuji si, jak jsem trhala kousky barevného papíru, střihala je, vrstvila na sebe a lepila k sobě, abych vytvořila vizuální mozaiku. Výsledkem byl osobitý, jedinečný a charakteristický vzhled časopisů Condé Nast, který se lišil od všech ostatních amerických časopisů té doby, ale byl komerčně úspěšný. V letech 1988 až 1998, když jsem byla uměleckou ředitelkou Glamouru, se časopis prodával v třímilionovém nákladu – tedy o milion vyšším než Vogue – a to je působivé číslo i na americké standardy.
Liberman odešel do důchodu v polovině devadesátých let, tedy zhruba v době, kdy se na uměleckých odděleních začaly prosazovat počítače. Od té doby se všechno změnilo. Byl konec s nevyzpytatelnou kreativitou a divoké koláže byly ty tam. Brzo nastoupili na scénu úzkostliví počtáři. Rozpočty se snižovaly. V té době jsem pracovala jako umělecká ředitelka časopisu Self, dalšího z titulů Condé Nast.
Dělala jste někdy design časopisu v „bezpapírové“ kanceláři?
Nástup počítačů neznamenal úplné vymizení papíru. Co však zmizelo, byl ten radostný mumraj a přátelská spolupráce v pre-digitální éře. V prvních pětadvaceti letech mé kariéry jako umělecká ředitelka časopisu jsme si jen málokdy sedla. Všichni jsme pracovali ve společné umělecké místnosti, ve stoje, před vysokými nakloněnými stoly podobnými těm, na nich pracují architekti. Pořád jsme byli v pohybu. Pro něco jsme šli, chodili sem a tam a vyprávěli příběhy. Možná si řeknete, že to bylo fyzicky náročné, ale ne. Byla to úžasná zábava. Pracovali jsme tvrdě, ale zároveň jsme si připadali jako rozmazlení mazánci, protože jsme pracovali pro jednu z nejprestižnějších časopiseckých společností na světě.
Utrpěla s nástupem počítačů kvalita časopisů?
Utrpělo především naše zdraví! Z našeho oddělení se stalo místo k sezení. Přišli jsme o všechen ten pohyb a sociální kontakty. Z celodenního sezení na zadku se nám udělaly špeky!
Title - Glamour Cover
Designer - Kati Korpijaakko
Photographer - Paul Lange
Model - Rebecca Romijn
Date published - June 1996
Client - Condé Nast Publications
A jaké další změny jste zaznamenala?
Největší změnou pro časopisy nebyla bezpapírová technologie. Ano, někteří designéři a umělečtí ředitelé se zbláznili do softwaru jako je Photoshop nebo Illustrator, ale u Condé Nast ten rozdíl nebyl zpočátku postřehnutelný. Ne, skutečná změna časopisů přišla s internetem, respektive s tablety. Právě nové čtenářské návyky nejvíce ovlivnily změnu designu časopisů.
Já jsem dobrým příkladem: miluji papír a dávám přednost tištěné verzi časopisů, ale čtu i časopisy on-line. Pokud jde o módní magazíny, čtu je pouze u kadeřnice, když se jdu nechat ostříhat. Když vidím papírový časopis, vezmu ho do ruky, ale z nějakého důvodu je nekupuji.
Mé děti čtou také časopisy on-line. Ale čtou rovněž podomácku dělané papírové fanziny a časopisy kombinující umění a design. V těchto publikacích se fotografie a grafika využívají kreativně. Tyto experimentální časopisy sleduji pro inspiraci.
Jak vidíte budoucnost tiskovin?
Papír nikam nezmizel – jen se na něj pohlíží jinak. Namísto povrchu, na který se tiskne text a obrázky, se z něj stane kreativní médium – úžasný materiál pro umělce a designéry. To se už děje. Některá knihkupectví v New Yorku, ale také v Paříži, Barceloně nebo Oslu, úžasně prosperují díky prodeji uměleckých knih, alternativních magazínů, limitovaných edic plakátů, undergroundových periodik a zinů.
K mým oblíbeným místům na Manhattanu patří Printed Matter, knihkupectví v centru, a pak The Drawing Center, malé muzeum na ulici Wooster Street ve čtvrti Soho. Člověk se při pohledu na to všechno může zbláznit. Jak byste asi čekali, je tam hodně knih poezie vytištěných na papíře, který vypadá jako ručně vyráběný. Ale najdete tam také elegantní muzejní katalogy, krásné knihy s fotografiemi a literární magazíny. To vše je vytištěné na úžasném papíře – některé na nenatíraném recyklovaném materiálu, ale jiné na úžasných a neodolatelných materiálech, jaké jsem doposud neviděla.
A pak jsou tu galerie v centru, které vystavují díla soudobých umělců, kteří mačkají, trhají, překládají nebo formují papír do podivuhodných skulptur. Pro mě, která se celý život pohybuji kolem luxusního lesklého papíru, je tento neočekávaný vývoj velkou inspirací. Pro papír vidím nekonečný život. Nic ho už nezastaví.
A co pro vás papír znamená dnes?
Papír používám při své práci. Udělala jsem si kurz výroby papíru. Teď je pro mě papír mnohem více než povrch – je to strukturální stavební materiál, podobně jako mramor, hlína nebo sklo. Vytvářím z něj tvary. Barvím ho práškovým grafitem. Je zakomponován do poletujících závěsů na stěnu, které ve vánku vydávají zvuk. A někdy kompostuji noviny a vyrábím z nich mulč pro rostliny na mé zahrádce ve Finsku!
